2.kapitola(L)
2.kapitola
Vyjdeme z vlaku a dozvíme se, že do hradu musíme jet na lodičkách. A ještě ke všemu musíme jet na jedný s Milinelem. To zas bude otrava. Sedneme si teda do jedné loďky s tím tupcem, který se nás snažil přesvěčit, abychom změnili názor i stranu. A otravoval do tý doby než jsem ho okřikla, aby ztichl, protože mi kazí dojem, ale když se zeptal „já?“, tak mě vážně dopálil a vrazila jsem mu pořádnou facku. Ten pohled na hrad byl totiž vážně úchvatný. Když jsme byli uvnitř hradu, tak nám ta učitelka, co odvedla prvňáky k rozřazení do kolejí, řekla, abychom tu počkali dokud nebude hotová s prvňáky. Tak jsem šla ke dveřím a štěrbinou nakukovala, kdy už můžem jít. „Připravte se už půjdem.“ za chvíli byli zařazeni všichni prvňáci, otevřela jsem dveře a vešla s klukama dovnitř. „Jdu první.“ oznámím šeptem. „Ne já jdu první. Vy jste krvezrádci, vy jdete po mě.“ „Ne, to ani náhodou. A navíc, já sem dáma.“ štěknu stále šeptem a nenápadně mávnu hůlkou, aby mě ta učitelka McGonagalová vyvolala první a bráchu druhýho.
„Rozeta Lysteriová“ řekla ani jsme se nestačili zastavit. Když vyvolala moje jméno, zvedlo to šum šepotu. No, mohla jsem to očekávat. Já se posadila na stoličku a než mi Gonagalka dala na hlavu klobouk, tak jsem se kochala pohledem na ještě rudý obtisk mé ruky na Milinelově tváři. ‚Ale, další z rodu Lysterů.‘ ozve se mi v halvě cizí hlas. ‚Ale ty jsi jiná, stejná jako tvoji rodiče, jen co je pravda. A tvůj bratr taky jak tak koukám. Ne, do Zmiozelu tě nepošlu. Do Mrzimoru taky nepůjdeš. Myslím, že pro tebe by byl nejlepší…‘ „…HAVRASPÁR!“ poslední slovo křiknul tak hlasitě, že mi z toho na chvíli zalehly ušní bubínky a málem jsem ohluchla. A moje rozřazení vyvolalo další vlnu šepotu. Koukla jsem na kluky a viděla jsem jak si Milinel pohrdlivě odfrk, zářivě se na něj usměju, protože vím, že ho to pěkně dopálí. Otočím se a jdu si sednout. Brácha dopad stejně jako já a jak je zvykem mí rodiny, tak bratránek šel do Zmiozelu. Po večeři vyjdem z Velké síně a jdeme do havraspárský společensky a protože má taťka okopl Pobertův plánek od Jamese a mi ho už dávno prostudovali, tak víme kde je jaká učebna, skrytá chodba nebo společenka. „Umbrigedová jako učitelka obrany? No to si dělaj srandu!“ zuřím a naprosto ignoruju všechny pohledy. „Ale, tobě se nelíbí učitelka? A která je ti nesympatická?“ „Ztichni, Milineli!“ „A pročpak?“ „Protože mě sereš.“ „Až tak, jo? Tak to mě těší.“ „Tebe aby něco netěšilo.“ „A tebe něco netěší?“ „Momentálně? Tak to budu muset hodně přemýšlet.“ „Ale já vim.“ „Ty něco víš jo? Tak to mě zajímá.“ „Vím co tě netěší.“ „A co mě netěší?“ „To, že jsi v Havraspáru.“ „Tak to jsi uhod.“ Utrousím ironicky. „Vážně?“ „Ne.“ „To je škoda.“ „Žádná škoda.“ „Neříkej, že tě těší to, že jsi v havraspáru.“ „A víš že jo? I když to má menší nevýhodu.“ „A jakou?“ až teď sem si všimla, že nás sleduje docela dost lidí a brácha se docela dobře baví. „Tu, že tě nemůžu štvát na každém kroku,“ usměju se na něj, podle mě až moc přeslazeně. Myslím, že by se za ten úsměv nemusela stydět ani Umbrigedová. „Fakt jo?“ „Jo.“ „Tak to můžeš požádat klobouka aby ti přehodil koleje.“ „Děkuju, nechci.“ „A proč?“ „Nemám v úmyslu strávit pár dalších let ve společnosti slizounů jako seš ty a Malfoy.“ „Tak to už si přehnala.“ „To mě těší, slizoune.“ „Draco, nemyslíš, že tu něco smrdí?“ „Jo, myslím.“ přisvědčí. „A nejste to vy dva?“ dodám posměšně a mám co dělat abych se nerozesmála spolu s mým obecenstvem. A protože jsem nevydržela koukat se na to, jak se tváří, rozesmála jsem se taky. „To si vypiješ.“ řekl, podle něj nebezpečně a zúžil oči na štěrbinky. „Díky, mám ráda pomerančový džus.“ To zvedne další vlnu smíchu. „Ještě se uvidíme.“ Sykne potichu, ale já to slyšela, i když jsem byla aspoň tři metry od něj. „Jo, uvidíme. Zítra na vyučování.“ „Ty, ty, mrcho!“tohle mě dopálilo, což pro něj nebylo dobrý, jelikož jsem k němu přišla a vlepila sem mu stejnou facku jako na loďce, akorát že z druhé strany, takže měl hezky červený tvářičky. Ta facka mě docela uklidnila a já se otočila, protože jsem chtěla jít spát, lidi se mi stranili, protože asi taky nechtěli jednu schytat – jen tak mezi námi, dělali dobře – ale když jsem byla kousek za kruhem posluchačů mě jako blesk do hlavy udeří hned dva nápady. Jeden ještě trochu zesměšní Milinela, to je jasný, ale hned se mi zlepšila nálada. Otočím se a když vidím, že se hlouček okounějících posluchačů ještě nerozešel, tak jsem ještě dodala : „A jen tak mimochodem; hezký make-up, jenom by to chtělo fialové stíny, černé linky a rudou rtěnku. A protože tvoje image holky je naprosto otřesná, doporučila bych, aby sis koupil krátké šaty, oholil nohy a nechal si narůst vlasy.“ Tohle vyvolalo ještě větší poprask než jsem měla v plánu, ale to nevadilo. Teď se de uskutečnit druhej nápad. Ráda bych ho uskutečnila, ale to by mě nesměl napadnout jeden zesměšňující nápad. „Jo a nezapomeň si zajít za mudlovským plastickým chirurgem a požádat ho o změnu pohlaví!“ křiknu ještě přes rameno a slyším další salvu smíchu. Tak a teď můj nápad. Vemu bráchu za zápěstí a táhnu ho za sebou. Táhnu ho výš a zastavím se v sedmém patře před prázdnou zdí. „Pamatuješ, jak nám rodiče říkali o Komnatě nejvyšší potřeby?“ zeptám se Chrise, kterému už jsem pustila zápěstí. „Jo.“ přikýv a já zase spustila. „Já jen, jen mě napadlo, co by se stalo, kdybychom před tou zdí přešli víc jak třikrát. Třeba devětkrát.“ „Devětkrát?“ „Jo, devětkrát.“ A jak jsem si usmyslela, tak jsem taky udělala. Přešla jsem kolem celé zdi devětkrát a myslela na to, že chci zjistit, jestli tam jsou další skryté místnosti. A skutečně. Myslela jsem, že když třikrát projdu kolem zdi tak se objeví KNP, ale když projdu kolem celé zdi devětkrát, tak se objeví ještě dvoje dveře navíc, ale ony se objevili troje. No, to je fuk. „Už to chápu! Chrise, koukej, 3+2+2+2 je devět, což znamená KNP+1.dveře+2.dveře+3.dveře, chápeš?“ „Jo, trochu jo.“ Přitakal ještě trochu šokovaně z mého objevu, vzhledem k jeho věku a koleje bych usoudila že má právo na větší mozkovou kapacitu, ale má brácha štěstí, že jsem to přisoudila šoku. „Pojď, já ti to vysvětlím.“ zatáhnu ho do KNP. Tam se posadíme do pohovky. „Tak teď dobře poslouchej. Když projdeš třikrát kolem zdi, objeví se ti KNP. Když projdeš pětkrát, tak se ti objeví KNP plus první dveře. Když projdeš sedmkrát objeví se ti KNP plus první a druhé dveře. Když projdeš devětkrát objeví se ti KNP plus první a druhé, ale i třetí dveře. Teď už to chápeš?“ „Jo, teď už jo.“ „Prozkoumat ty místnosti můžem až zítra teď, chci spát.“ zakryju rukou zívnutí. Zvednem se a dem. Ve spolčence si popřejem dobrou a jde se spát, tedy až po sprše a převléknutí do pyžama. Jsem hodně ráda že už všichni spali, byla jsem unavená mírně podrážděná a ty jejich pohledy by mi na náladě rozhodně nepřidali. Zatáhnu závěsy u postele a usnu. „Mám ji vzbudit?“ slyším vzdálený nějaký hlas. „Ne, nedělej to. Bůhví co by nám za to provedla.“ řekl jí na to jiný, už hlasitější. „Marietta má pravdu.“ přidal se k druhýmu třetí hlas a já už byla úplně vzhůru. „Já ji vzbudím.“ řekl čtvrtý, takový zastřený či zasněný hlas. „A proč bys to měla dělat? Copak si neviděla to perfektní divadélko s fackama? Jestli to uděláš, taky jednu schytáš.“ Odpověděla jí druhý hlas, po dosud zjištěných informací, jménem Marietta. „Řekni mi jeden důvod proč by ji měla fackovat za to, že jí vzbudí.“ Zeptal se trochu rozhořčeně první hlas. „Je Lysteriová, to mluví samo o sobě.“ „A to že je tady s námi a ne ve zmiozelu, to je co?“ „To znamená, že je tak mazaná, že přelstila i moudrý klobouk a proto ji zařadil sem.“ Podle Mariettina tónu se nejspíš schylovalo k hádce. „Já na to mám jiný názor.“ „A jaký?“ slyším posměšný tón Marietty. „Že není stejná jako Lysteriová které známe z vyprávění.“ „Děkuju za zastání,“ ozvu se a roztáhnu závěsy, „a za ochotu mě probudit včas.“ dodám. Otočím se k nim zády, vytáhnu hůlku a mávnu jí. Výsledek? Oblečení se mi samo naskládalo do skříně a v kufru se mi nechali jenom nějaké věci, blbiny, učebnice, sešity, brky, inkoust a oblečení na dnešek. Shýbnu se dolů ke kufru a všechno z něj vyndám na postel. Vyberu fotky a dám je na stoleček, papírky, skicáky, poznámky, obrázky a mnoho dalšího dám do druhého šupliku ve stolku a učebnice se sešity a pergameny do prvního. A protože měl stoleček první šuplik kratší, tak se vedle něj vešel ještě jeden malý, do kterého sem dala ty brky, inkousty a další takový. Třicet centimetrů velkého, žlutého s bílými chloupky plyšového medvěda jsem posadila doprostřed už ustlané peřiny. Vezmu si věci na sebe a zapluju do koupelny. Dám si krátkou sprchu, vyčistím zuby a navlíknu na sebe připravené oblečení. Když se vrátím do pokoje, nikdo už v něm není, tak sejdu do společenky a nestačím se divit. Brácha sedí na pohovce a směje se nejspíš se spolubydlícími nějakému vtipu. „Jak to děláš?“ zeptám se ho nevěřícně. „Co co dělám?“ nechápal. „No, všude kam přijdeš, si vytipuješ pár lidí se kterýma se během minuty spřátelíš a během pěti minut sou z vás nejlepší přátele. Zatímco moje spolubydlící se dohadují, jestli mě maj vzbudit, ty se tu směješ.“ sednu si na volné místo vedle něj „No, asi poznám, kdo není předpojatej.“ pokrčí rameny. „Tak to máš štěstí. Je nás na pokoji pět, z toho jsem já Lysteriová, jedna asi bláznivá, ale ochotná mě vzbudit a dvě mě nechcou vzbudit, protože se bojí, abych jim za to nedala stejný facky jako Milinelovi.“ „A co ta pátá?“ „Ta je v poho, dokonce se mě zastá vala. Dem na snídani?“ „Jo, kluci, jdete?“ zvednu se a on s klukama taky. Když jsme byli u vchodu do společensky, narazili jsme na tu holku, co se mě zastávala, za což jsem jí vděčná. „Jen jsem ti chtěla říct aby sis z Marietty nedělala hlavu, je strašně předpojatá.“ „Předpojatý sou skoro všichni a ani z jednoho si hlavu nedělám, takže mě nějaká Marietta nedokáže rozhodit.“ Usměju se na ni. „Jo a co to bylo včera za kluka, ze kterého sis to včera vystřelovala?“ zajímala se. Všimla jsem si, že to zajímalo taky kluky a pár co slyšelo tu otázku, krom bráchy. „To byl náš vypatlaný bratránek Milinel.“ „Váš bratránek? Vypatlaný?“ kulila oči. „Jo, překvapená? Ani se nadivim. Deš s náma na snídani?“ „Jo.“ Pokrčila rameny. Tak vyjdeme ze společenky. „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Renata.“ „Fajn a ostatní spolubydlící?“ „Cho Changová, Marietta Temralová, Lenka Láskorádová, kterou skoro všichni přezdívají Lenka Střelenka nebo Střelenka Láskorádová, já Renata Teralová s příjmením, který se až nechutně podobá Temralový. A ty.“ „Díks“ usměju se na ni. Když vejdeme do Velké síně jdeme k našemu stolu, čímž si vysloužíme nějaký ten pohled, ale to nejdůležitější je to,že jsme otočené ke zmiozelskému stolu. Kluci se nejspíš zdrželi někde na chodbě a to se mi stalo osudným,protože na mě někdo zezadu vystřelil nějakou kletbu a než si toho stačil někdo všimnout, tak už jsem letěla a rozmázla se na protější zdi. „Rozetooo!!!“ slyším ještě Renin výkřik a pak upadnu do sladkého bezvědomí.