Prolog (VČ)
Prolog
“Ahoj zlato” pozdravil maldý muž svou manželku. “Ahoj” odpověděla a vlepila mu pusu, jež se vzápětí změnila ve vášnivý polibek. “Jak se máš?” “Hmmm, zamilovaně” řekla a podívala se na své, teď už velké, břicho. “Bude to kluk, že ano?” zeptala se ho. “Správně” řekl, dal své ženě ještě jeden polibek, přešel do obýváku a hodil sebou do pohovky. O pár měsíců později… Mladý muž vešel do porodnice a hned v recepci na něj čekala jeho žena. Ve tváři měla zvláštní výraz, takovou směs strachu a radosti. Jako by tušila že se stane něco hrozného. Přišel k ní s dobrou náladou a po vášnivém polibku se zeptal : “Jak se jmenuje?” “Madison.” “Cože!? Holka!? Co to má znamenat!?” “Mě se neptej, já nemůžu za to žes čekal kluka.” Řekla trochu příkřeji než měla v úmyslu. O rok později… “Zlato, smrtijedi útočí. Myslela sem že o tvé moci nevědí.” “ Taky nevědí, myslím, že jsme jen náhodně vybraní” “Mohl bys ji přepravit do bezpečí?” “Jo, ale musíš napsat nějakej dopis aby věděli že sme zemřeli a aby se o ní postarali.” Vtom mu nad hlavou prosvištělo kouzlo. Když dopsala dopis, dala ho manželovi a když se otočila, aby zkontrolovala situaci, tak jí zasálo smrtící kouzlo. Když její manžel poslal dcerku do bezpečí, otočil se aby jí řekl že už je v bezpečí. Právě v ten moment kdy se otočil ho strefilo to samé kouzlo jako jeho manželku.
o čtrnáct let později
Ahoj, jsem Madison. Mám černé, rovné vlasy, modré oči, bydlím v Česku, je mi patnáct a ráda čtu. “Madison! Pojď okamžitě dolů, máš návštěvu.” Návštěvu? Kdo to může být? Sejdu dolů a tam sedí hodně divný člověk. Má světlounce modrý plášť nebo co to je, vlasy a vousy má hodně dlouhé a protkané stříbrem, jak říkám divný. “Dobrý den slečno Vallejo, jmenuji se Albus Brumbál. Přišel jsem vám nabídnout studium na naší škole.” “Vallejo? To bude omyl, já jsem Whiteová!” “Dis, víš…” začala mamka. “Víš?” “Jsi adoptovaná.” Posadim se do křesla a chvíli se vzpamatovávám z šoku. “A to jste mi chtěli říct kdy?” zeptám se ještě napůl v šoku. Zatřepu hlavou, abych se vzpamatovala a pak se otočím na Brumbála. “A jaká je to škola?” “Škola čar a kouzel v Bradavicích. Jste čarodějka.” “To jako budu mávat hůlkou a říkat ABRAKADABRA? Vždyť zrovna začala škola a jak bych to řekla přátelům?” “Přátelům můžete říct, že jste odjela studovat do Londýna.” “Až do Londýna? Vy jste angličan? To musíte umět hodně dobře česky.” Podívám se na rodiče s otázkou v očích. Ti jenom přikývli. “Ano, nastoupím.” “Dis, a co tvoje věci?” “Ou, hned tam běžím.” Tahle věc mi úplně vypadla z hlavy. Zabalila jsem si a snesla kufr dolů. “Už jsem hotová!” “Dobře, dáš si čaj?” “Jo, černej prosím.” Sednu si na svoje místo a mamka mi přede mě postaví čaj. “A co se vlastně budu učit?” zeptám se zvědavě Brumbála. “Budete se učit kouzlit a připravovat lektvary. Pak jsou ještě nepovinné předměty. Budete se muset doučit látku z předchozích ročníků.” Informoval mě. “Ročníků?” “Ano, Bradavice mají sedm ročníků. V pátém ročníků skládáte zkoušky NKÚ neboli Náležité kouzelniké úrovně. V sedmém potom zkoušky OVCE, bez kterých nemůžete potom nastoupit na odborově vyšší školu. Taky máme čtyři koleje, Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmiozel. Na začátku roku prvňáky zařadí Moudrý klobouk do koleje, ve které potom bude studovat. Na Vánoční, Velikonční prázdniny můžete odjet domů, na Letní prázdniny domů odjet musíte.” Docela zajímavé, jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat.
